Proč Němci milujou Velikonoce a turisti bleší trhy

Minule jsem trochu nastínila, že se tenhle díl bude zčásti věnovat německé velikonoční posedlosti. Určitě jste zachytili velikonoční špeciál Pekla na talíři a víte, že tady v Německu je všechno levnější a kvalitnější (až na ty dražší a kvalitnější věci). Jako správný zuřivý reportér jsem se rozhodla zdokumentovat velikonoční terén. 

Infiltrovala jsem se inkognito do běžného nákupního centra a vše, co tam indoor designéři napáchali, jsem pro vás zachytila na čočku svého skrytého fotoaparátu. Kdyby se vám zdálo, že je fotka ošklivá či rozmazaná, stojí za tím hned několik důvodů. Zaprvé se příčí mé novinářské etice pořizovat hezkou fotku ošklivé věci a za druhé jsem hnedka zkraje upoutala pozornost ostrahy, když jsem u prvního trávníku strávila s mobilem více času než běžný návštěvník ve frontě na preclík, a proto jsem vše pořizovala vélmi rychle.

Cvakni si

Berlínské hlavní nádraží mě přijalo s rozbitými nahoru jezdícími eskalátory. Dolů jezdily normálně a nechce se mi věřit, že by to Němci neuměli přehodit. Naštěstí mě uprostřed mé f*ckuallní fáze přerušil mladík, jestli prý nechci ten půltunový kufr pomoci vynést. Řekla jsem, to by od tebe bylo sehr lieb. Chlapci se sice v půlce schodů začala pnout žilka uprostřed čela, ale tuhle lehkou krizi přestál.

Na nástupišti S-Bahnů jsem si stoupl k lístkomatu a pokoušela se koupit lístek jako nic a zrovna se vrátila s dlouhé zahraniční cesty na druhé straně světa. Sehnula jsem se a hrabala po tom lístku, ale nic. Pán za mnou začal tomu automatu nahlas nadávat a mě litovat. Když jsem zjistila, že jsem hrabala blbě a ten lístek tam je, pán se usmál stylem „aha“ a poradil mi, abych nezapomněla lístek cvaknout, jinak prej neplatí. Tahle veřejná demonstrace mojí neschopnosti mě neskutečně vytočila, ale my holky z vesnice snad poděkujem, i když nás fackujou. Přijel S-Bahn, natlačím kufr, pokouším se držet stabilitu, dveře se zavírají, koukám po tom zařízení na cvakání. N-i-k-d-e-n-i-c. Tím se dostáváme k pointě, procvakávačky stojí na nástupišti a pako není ten pán, ale já. 

Fertig, los!

Zdroj: Weheartit.com

Rozhodla jsem se začít znova psát blog. Psaní mi chybělo, pořádný téma zrovna tak. Půlrok v Berlíně (minimálně :-) tenhle problém ale vyřešil za mě. Nechci z toho ale udělat plytkej proud  zážitků na způsob "v esbánu na mě koukal bezdomovec, tak jsem mu dala ojro". Chci, abyste z toho taky něco měli. Takovej win win. Berlín je živej organismus, děje se tu spousta věcí a já se zapřísáhla, že nebudu jenom sedět na zadku a koukat na Star Trek (jenom občas). Výstavy, koncerty, parky, lidi, jídlo, pití, naprosto jedinečný dějiny. Krom toho mám v plánu trochu prokřížit další spolkový země, jistojistě vám budu vnucovat, jak je Leipzig nádhernej, a s největší pravděpodobností se vás budu snažit skamarádit i s tou nádhernou řecí, o níž Dylan Moran prohlásil, že zní, jako když psací stroj padá ze schodů.