Berlínské hlavní nádraží mě přijalo s rozbitými
nahoru jezdícími eskalátory. Dolů jezdily normálně a nechce se mi věřit, že by
to Němci neuměli přehodit. Naštěstí mě uprostřed mé f*ckuallní fáze přerušil mladík,
jestli prý nechci ten půltunový kufr pomoci vynést. Řekla jsem, to by od tebe
bylo sehr lieb. Chlapci se sice v půlce schodů začala pnout žilka
uprostřed čela, ale tuhle lehkou krizi přestál.
Na nástupišti S-Bahnů jsem si
stoupl k lístkomatu a pokoušela se koupit lístek jako nic a zrovna se
vrátila s dlouhé zahraniční cesty na druhé straně světa. Sehnula jsem se a
hrabala po tom lístku, ale nic. Pán za mnou začal tomu automatu nahlas nadávat
a mě litovat. Když jsem zjistila, že jsem hrabala blbě a ten lístek tam je, pán
se usmál stylem „aha“ a poradil mi, abych nezapomněla lístek cvaknout, jinak
prej neplatí. Tahle veřejná demonstrace mojí neschopnosti mě neskutečně
vytočila, ale my holky z vesnice snad poděkujem, i když nás fackujou.
Přijel S-Bahn, natlačím kufr, pokouším se držet stabilitu, dveře se zavírají,
koukám po tom zařízení na cvakání. N-i-k-d-e-n-i-c. Tím se dostáváme k pointě, procvakávačky stojí na nástupišti a pako není ten pán, ale já.
