Berlin usw.: Prvomájová fejetonová výzva za německou systematičnost

Soused odjel, v domě zavládl chaos.

Všichni si Němce dobírají, že jsou zhruba tak spontánní jako tyčovej mixér. Já se ale musím přiznat, že pravý důvod, proč tu studuju, je že jsem se tomu od nich chtěla přiučit. Jsem totiž hotová katastrofa. Vážně. Většinou se sice silně kontroluju, ale občas mě ovládne absolutní chaos takové síly, že kdyby ho nasadili Američané proti Talibanu, bin Ladin by se byl nejpozději v roce 2002 propadl do pekla studem před americkým umem asymetrického boje.

Pro ilustraci nabízím stručný přehled dnešního dopoledne (a do závorky napíšu myšlenky, který se mi během psaní vkradou do hlavy). Přes veškerý odpor se moje tělo probouzí v půl šesté, demonstrativně odmítám vstát a válím se do půl sedmé, protestuju, ale stačí pouhá myšlenka na snídani a kafe a z postele letím rychlostí dítěte, které právě zaslechlo Ježíška zazvonit na zvoneček. U snídaně si zapnu notebook a čtu si článek o salafistech (Mňam, ten Dhal je dobrej.). Na stole si všimnu dopisu a pohledu, které už s sebou 14 dní denně nosím, abych je hodila do schránky a pomyslím si "tak teda dneska".

Zleva: Salafista, salatista, dhalista.

Po snídani dostanu chuť jít si zaběhat, ale vím, že minimálně dvě hodiny nesmím. Tak jdu vyprat prádlo a píšu sousedovi, jestli mi půjčí sušák. Jel na týden pryč, takže sundavám věci z ramínek a z okna a části balkonu vytvářím improvizovanou sušárnu (Dá se recyklovat bobkovej list?). Bůhvíproč mi pořád chybí dočíst půlka stránky o salafistech. Ale na blogu mám přece rozepsanej článek o: Tatortu, Indickým týdnu v menze, německý propagandě v podobě filmovýho zpravodajství a krátký zmínky článků z různých německých časopisů (a to jsem ještě půlku zapomněla). Co teď (Jo ještě bych měla na začátek dopsat, že budu do závorek psát myšlenky, který mě při psaní napadly.). Dočtu článek, všimnu si, že za ním začíná ještě jeden. Filmová zkratka: jdu běhat. Dneska bych mohla běžet až k S-Bahnhof Friedrichsfelde a pak to obrátit a běžet zpět k hřbitovu. Ne, bolí mě nohy. Jo, musim začít prodlužovat trasy, přece. Ne, mám dneska spoustu plánu, vařim, spěcham. Dobře, poběžím strandardní trasu. U hřbitova nezahnu a pokračuju k S-Friedrichsfelde. Káčo, říkám si.

Po doběhnutí sprcha, strečink, vaření, čočku do vody - kde je miska - tady, - šup - tolik? - to je jedno - rajčata? ne passatu, je načnutá - kurkuma, čilipaprička, římskejkmín - kdejepánev - žíža - salát? - jablečný pyré, dodělat, dezert, skořice - masala, paprika, sůl, česnek - vařit vodu, pánev olej - zázvor, bobkolist - zachvilkubudehotováčočka - smíchat rajčata koření zázvor všechno - nakrájet salát - kde je čočka - a tak dál.

Oproti tomu takoví Němci, ti ráno vstanou přesně na čas, kouknou do diáře a jedou cak cak cak Mahlzeit! cak cak cak cak cak Feierabend, občas pivečko a pak spát. Nebo si to alespoň představuju, že jim všechno do sebe zapadá jak puzzle. Proto taky vznikl ten mýtus s kolama. Všichni si myslí, že Němci jezdí na kole, protože je to fajn, umweltfreundlich a tak. Pravda bohužel tkví v odpolední obložené housce z Backwerku a potenciálním zdravotním rizikům hrozícím, pokud to hnedka nevyšlapou. A že si neužívaj život, nemaj jen tak radost? No tak si to napíšou do diáře a jakmile se čas nachýlí, šup a je to.

A teď prvomájovej fotoromán: