O čem běhám, když běhám o mluvení v Berlíně (A SOUTĚŽ!)

Přestože asi nikdy neuběhnu maraton (a nevím, jestli mě ten fakt spíš uklidňuje nebo rozplakává), běhání miluju. Jako děti a mládežata jsme s kamarádkou Terezou obsazovaly pravidelně první a druhá místa v orienťácích. Dobře, měla bych přiznat, že jsme se přihlašovaly především proto, že v oblastním kole Medvědí stezky jsme všichni vždycky po doběhu dostávali pro holky téměř nezdolatelnou porci nebeskýho guláše (skoro jako domácí), a tak jsme to hnaly kopce nekopce, úkoly plnily eins, zwei (občas drei, vier), jenom abychom už byly v cíli, dokud je guláše dost (vždycky když si na to vzpomenu, přepadne mě vlna nostalgie, jak jsme všichni lítali venku a všechno bylo takový semknutější, ach). Dotáhly jsme to dokonce i do národního kola ve Víru u Krna, kde jsme měly nejlepší čas, ale přesto jsme skončily šestý. Proč? Protože Gorodky patří do horoucích pekel! Školní běhy jsem ale bytostně nesnášela přes jazykovku až do čtvrťáku bez výjimky.