Přestože asi nikdy neuběhnu maraton (a nevím, jestli mě ten fakt spíš uklidňuje nebo rozplakává), běhání miluju. Jako děti a mládežata jsme s kamarádkou Terezou obsazovaly pravidelně první a druhá místa v orienťácích. Dobře, měla bych přiznat, že jsme se přihlašovaly především proto, že v oblastním kole Medvědí stezky jsme všichni vždycky po doběhu dostávali pro holky téměř nezdolatelnou porci nebeskýho guláše (skoro jako domácí), a tak jsme to hnaly kopce nekopce, úkoly plnily eins, zwei (občas drei, vier), jenom abychom už byly v cíli, dokud je guláše dost (vždycky když si na to vzpomenu, přepadne mě vlna nostalgie, jak jsme všichni lítali venku a všechno bylo takový semknutější, ach). Dotáhly jsme to dokonce i do národního kola ve Víru u Krna, kde jsme měly nejlepší čas, ale přesto jsme skončily šestý. Proč? Protože Gorodky patří do horoucích pekel! Školní běhy jsem ale bytostně nesnášela přes jazykovku až do čtvrťáku bez výjimky.
Když jsem se dozvěděla, kde v Berlíně budu bydlet, jako první jsem se koukala, jak vypadá okolí a kde se tu dá běhat. Původně jsem snila o parku vzdáleném asi 5 zastávek tramvají, ale kdo běhá, ten ví, že "když chceš běhat, chceš prostě běhat a ne jet tramvají". Potom jsem se tady na blogu zapřísáhla, že zkusím alespoň pět různých tras (a hodlám to splnit, čestný skautský - což mi připomíná, že furt nechápu, jak jsem mohla mít ve skautu přezdívku Maggi;
ne že by to sem patřilo). Jednoho dne jsem vyběhla a běžela, kam mě napadlo. Vyklubal se z toho cca pětikilometrový okruh, který se dá podle libosti prodloužit o zhruba dva až tři kilometry.
Tahle trasa je, jak by Němci řekli, schön abwechslungsreich - bohatá na různé obměny, vůbec ne monotónní. První část trasy se běží po zpevněném povrchu lesní cesty, před kolejemi totiž začíná Landschaftspark Lichtenberg, na louce se pasou ovečky a jehňátka. Přebíhá se na asfaltový povrch cyklostezky, běh plyne jedna báseň. Následně se běžec dostává do džungle periferie velkoměsta (Stadtranddschungel :-P) a nechává se burcovat pohledy kolemjdoucích. V této fázi běžec peláší seč může, jeho tělo je hbité a mrštné.
 |
| Zdroj: Mapy.cz |
Nic ale netrvá věčně a náš běžec proniká na návětrnou stranu bloku, začíná cítit tuhnoucí končetiny, ale stále ještě se těší z každého dalšího odrazu. Občas zahmitá prsty, aby uvolnil napětí. Dostává se k předposlední části trasy, zpomaluje, běží podél hřbitovní zdi a pak skrz hřbitov. Poprvé se běžec zdráhá, ale pak si všímá, že tam lidé jako by nic chodí běhat a procházet se. Spíš než hřbitov to připomíná velký park s mnoha stromy, asfaltovou a dlážděnou okružní cestou a desítkami menších pěšinek. Záhy se stává jednou z nejpříjemnějších částí tréninkové trasy. Po něm běžec probíhá kolem technické střední školy plné dospívajících Němců, kteří rádi a občas velmi hlasitě povzbuzují. A na závěr se náš běžec dostává opět do uklidňujícího prostředí lesoparčíku a volným krokem přibíhá zpět. (Ty čtyři patra, který musí vyklusat, radši moc zmiňovat nebudu).
Celkově není trasa náročná, stoupá se pouze zřídka. Běh občas komplikuje v městech jako Berlín všudypřítomný vítr, ale zažila jsem už i běh v úplném bezvětří a to taky není ono, obzlášť je-li horko. Pokud byste se čirou náhodou někdy vyskytovali v okolí, můžu především část Landschaftsparku doporučit minimálně k procházce.
*
SOUTĚŽ!
Jak jsem psala, máme před kolejí louku plnou jehňat. Vždycky, když jdu kolem, vkrádá se mi do hlavy scéna z jednoho filmu. Čili:
Kdo uhádne, z jakého filmuukázka pochází, dostane ode mě čokoládu Bambina (o níž bude ještě určitě na blogu řeč, protože je to čokodederonka a tudíž historický unikum).
Pravidla soutěže - kdo dřív přijde, ten dřív mele. Uvidím, kolik Bambínek se mi bude chtít kupovat, ale tak řekněme dva, tři výherci. Ze soutěže jsou ale předem vyloučeni všichni členové mé rodiny. Haha, promiň tati.
A teď už ta ukázka:
"Kde je mněhně? Oni snědli mněhně."
Los geht's. Odpovědi piště sem do komentářů nebo mně do zpráv na FB. Očekávám masovou účast. Picard končí.
