Uklidňuje mě, že jsme se 68 let od skončení 2. světové války vyvinuli i v Česku do situace, kdy začínáme pomalu diskutovat, co se to vlastně po válce stalo a že ti Sudeťáci vlastně možná nejsou to samé jako přerostlá a militantnější Hitlerjugend. Přestože jsem to několikrát zkoušela, nedokážu se nikdy pořádně vcítit ani do jedné strany, a to nejspíš i z toho důvodu, že mi chybí některá důležitá fakta.
Vždycky začnu na straně sudetských Němců, jednak protože jsou v menšině a především proto, že k nim náleží rodina mého dědy a tedy i moje rodina. A ta stejně jako většina dalších německých rodin s Čechy vycházela úplně bez problémů. Přestože mi je národovectví cizí, dokážu pochopit, že měli radost, když se jim naskytla možnost připojit oblast, kde žili, zpět k zemi, k níž cítili sounáležitost. Stejně jako to udělali Češi a Slováci po první světové válce. Dokážu pochopit, že Čechům žijícím v oblasti se to vůbec nelíbilo. Ale nechápu, proč se děla taková svinstva, jaká se děla. Ať už během války, nebo po ní. A zdaleka si nemyslím, že Benešovy dekrety znamenaly vrchol tohohle svinstva - a ne, nechci, aby je zrušili, protože i když by na tom děda možná vydělal, zadostiučení by vůbec necítil. Podělím se ale o pár věcí, které mi vyprávěl.
Vyrůstal s rodiči a sourozenci v Tisové u Sokolova. Po válce je odsunuli nikoli do Německa, ale do vnitrozemí, a po nějaké době je vrátili zpět, protože jeho tátu postrádali v práci. Sebrali jim dům, kam se nakvartýrovala nějaká česká rodina, nechali jim jen základní věci a ubytovali je v dělnické kolonii, která byla prolezlá různýma breberkama. Museli prý nosit bílou pásku a večer být doma dřív, než Češi. A tohle je jenom takovej lehkej odvar toho, co se opravdu dělo. Na rovinu přiznám, že provést mi někdo toto jenom kvůli tomu, z jaké rodiny pocházím, tak se porveme jak psi. Vlítla bych na ně už když by přišli ke mně domů, že mám jít pryč. Asi by to bylo to poslední, co bych udělala, ale už teď bych nejradši někomu vrazila pěstí, když si na to vzpomenu.
A na závěr si šetřím jednu historku, kterou můžete chápat jako symbol smíření. Předseda místní komunistické strany se dozvěděl, že chtějí lidé oběsit dědova strýce. Místo aby jim pomohl shánět lepší provaz, šel k němu domů, aby ho varoval. Strýc utekl a když se druhého rána přihnali rozlícení Češi, našli pouze prázdný dům.
A pro upřesnění: Zatímco jeden děda byl částečně odsunut po válce, druhý před válkou před Němci utíkal do vnitrozemí. To kdyby mi někdo hodlal vyčítat kulturní bias.
Vždycky začnu na straně sudetských Němců, jednak protože jsou v menšině a především proto, že k nim náleží rodina mého dědy a tedy i moje rodina. A ta stejně jako většina dalších německých rodin s Čechy vycházela úplně bez problémů. Přestože mi je národovectví cizí, dokážu pochopit, že měli radost, když se jim naskytla možnost připojit oblast, kde žili, zpět k zemi, k níž cítili sounáležitost. Stejně jako to udělali Češi a Slováci po první světové válce. Dokážu pochopit, že Čechům žijícím v oblasti se to vůbec nelíbilo. Ale nechápu, proč se děla taková svinstva, jaká se děla. Ať už během války, nebo po ní. A zdaleka si nemyslím, že Benešovy dekrety znamenaly vrchol tohohle svinstva - a ne, nechci, aby je zrušili, protože i když by na tom děda možná vydělal, zadostiučení by vůbec necítil. Podělím se ale o pár věcí, které mi vyprávěl.
Vyrůstal s rodiči a sourozenci v Tisové u Sokolova. Po válce je odsunuli nikoli do Německa, ale do vnitrozemí, a po nějaké době je vrátili zpět, protože jeho tátu postrádali v práci. Sebrali jim dům, kam se nakvartýrovala nějaká česká rodina, nechali jim jen základní věci a ubytovali je v dělnické kolonii, která byla prolezlá různýma breberkama. Museli prý nosit bílou pásku a večer být doma dřív, než Češi. A tohle je jenom takovej lehkej odvar toho, co se opravdu dělo. Na rovinu přiznám, že provést mi někdo toto jenom kvůli tomu, z jaké rodiny pocházím, tak se porveme jak psi. Vlítla bych na ně už když by přišli ke mně domů, že mám jít pryč. Asi by to bylo to poslední, co bych udělala, ale už teď bych nejradši někomu vrazila pěstí, když si na to vzpomenu.
A na závěr si šetřím jednu historku, kterou můžete chápat jako symbol smíření. Předseda místní komunistické strany se dozvěděl, že chtějí lidé oběsit dědova strýce. Místo aby jim pomohl shánět lepší provaz, šel k němu domů, aby ho varoval. Strýc utekl a když se druhého rána přihnali rozlícení Češi, našli pouze prázdný dům.
A pro upřesnění: Zatímco jeden děda byl částečně odsunut po válce, druhý před válkou před Němci utíkal do vnitrozemí. To kdyby mi někdo hodlal vyčítat kulturní bias.
