čtvrtek 9. května 2013

Jedna sudetská

Před časem se prezident ČR (vládce náš, slunce naše jasné) v Rakousku vyjádřil na téma "Již milionkrát zmíněná lidová pravda o odsunu sudetských Němců". "Když byl někdo občanem země a kolaboroval se státem, který jeho zemi okupoval, tak je pak vysídlení mírnější než například trest smrti." Vnímala jsem to nejdřív jako pouhou připomínku jeho vlastního ega a pokus vytočit Rakušany a obecně všechny své odpůrce. Vlastně měl ale docela pravdu, protože si dokážu přestavit, že by to byl schopen udělat někdo, kdo háže všechny do jednoho pytle a příslušníky jedné skupiny trestá právě za jejich příslušnost. Protože právě tak to dělal Hitler a násilí plodí násilí. A protože nad spoustou sudetských Němců vyslovili Češi trest smrti, aniž by k tomu potřebovali soud.

Uklidňuje mě, že jsme se 68 let od skončení 2. světové války vyvinuli i v Česku do situace, kdy začínáme pomalu diskutovat, co se to vlastně po válce stalo a že ti Sudeťáci vlastně možná nejsou to samé jako přerostlá a militantnější Hitlerjugend. Přestože jsem to několikrát zkoušela, nedokážu se nikdy pořádně vcítit ani do jedné strany, a to nejspíš i z toho důvodu, že mi chybí některá důležitá fakta.

Vždycky začnu na straně sudetských Němců, jednak protože jsou v menšině a především proto, že k nim náleží rodina mého dědy a tedy i moje rodina. A ta stejně jako většina dalších německých rodin s Čechy vycházela úplně bez problémů. Přestože mi je národovectví cizí, dokážu pochopit, že měli radost, když se jim naskytla možnost připojit oblast, kde žili, zpět k zemi, k níž cítili sounáležitost. Stejně jako to udělali Češi a Slováci po první světové válce. Dokážu pochopit, že Čechům žijícím v oblasti se to vůbec nelíbilo. Ale nechápu, proč se děla taková svinstva, jaká se děla. Ať už během války, nebo po ní. A zdaleka si nemyslím, že Benešovy dekrety znamenaly vrchol tohohle svinstva - a ne, nechci, aby je zrušili, protože i když by na tom děda možná vydělal, zadostiučení by vůbec necítil. Podělím se ale o pár věcí, které mi vyprávěl.

Vyrůstal s rodiči a sourozenci v Tisové u Sokolova. Po válce je odsunuli nikoli do Německa, ale do vnitrozemí, a po nějaké době je vrátili zpět, protože jeho tátu postrádali v práci. Sebrali jim dům, kam se nakvartýrovala nějaká česká rodina, nechali jim jen základní věci a ubytovali je v dělnické kolonii, která byla prolezlá různýma breberkama. Museli prý nosit bílou pásku a večer být doma dřív, než Češi. A tohle je jenom takovej lehkej odvar toho, co se opravdu dělo. Na rovinu přiznám, že provést mi někdo toto jenom kvůli tomu, z jaké rodiny pocházím, tak se porveme jak psi. Vlítla bych na ně už když by přišli ke mně domů, že mám jít pryč. Asi by to bylo to poslední, co bych udělala, ale už teď bych nejradši někomu vrazila pěstí, když si na to vzpomenu.

A na závěr si šetřím jednu historku, kterou můžete chápat jako symbol smíření. Předseda místní komunistické strany se dozvěděl, že chtějí lidé oběsit dědova strýce. Místo aby jim pomohl shánět lepší provaz, šel k němu domů, aby ho varoval. Strýc utekl a když se druhého rána přihnali rozlícení Češi, našli pouze prázdný dům.

A pro upřesnění: Zatímco jeden děda byl částečně odsunut po válce, druhý před válkou před Němci utíkal do vnitrozemí. To kdyby mi někdo hodlal vyčítat kulturní bias.


pondělí 6. května 2013

Prop a ganda

Zdroj: Film- und Fernsehstudio Hamburg
Sice mám téměř dopsaný článek o indickém týdnu v menze a asi milion článků ve Spiegelu a NEONu, které tu chci zmínit, protože jsou neuvěřitelně zajímavý, poutavý, důležitý atd., ale  před pár dny jsem v knihovně četla článek zaměřený na nacistickou propagandu v podobě Wochenvorschau a přišlo mi skoro trestuhodný to tu nezmínit. Už jenom proto, že tu ještě žádný pořádně nosný téma nebylo (kromě TestDafu, ale ruku na srdce, kdo z vás ho bude v nejbližší době absolvovat) a nacistická propaganda naprosto dokonale protíná dva obory, o které se zajímám. Pokud by snad náhodou někoho téma zaujalo, řeknu ráda, kde ten článek seženete, avšak pokud neumíte německy, budete se muset spokojit s moji zkrácenou verzí v jazyce blíže nespecifikovaném, neb přes usilovné bc studium žurny se můj mozek proměňuje v jazykový melting pot a výsledný produkt není schopen pojmenovat.


středa 1. května 2013

Prvomájová fejetonová výzva za německou systematičnost

Soused odjel, v domě zavládl chaos.
Všichni si Němce dobírají, že jsou zhruba tak spontánní jako tyčovej mixér. Já se ale musím přiznat, že pravý důvod, proč tu studuju, je že jsem se tomu od nich chtěla přiučit. Jsem totiž hotová katastrofa. Vážně. Většinou se sice silně kontroluju, ale občas mě ovládne absolutní chaos takové síly, že kdyby ho nasadili Američané proti Talibanu, bin Ladin by se byl nejpozději v roce 2002 propadl do pekla studem před americkým umem asymetrického boje. 
Pro ilustraci nabízím stručný přehled dnešního dopoledne (a do závorky napíšu myšlenky, který se mi během psaní vkradou do hlavy). Přes veškerý odpor se moje tělo probouzí v půl šesté, demonstrativně odmítám vstát a válím se do půl sedmé, protestuju, ale stačí pouhá myšlenka na snídani a kafe a z postele letím rychlostí dítěte, které právě zaslechlo Ježíška zazvonit na zvoneček. U snídaně si zapnu notebook a čtu si článek o salafistech (Mňam, ten Dhal je dobrej.). Na stole si všimnu dopisu a pohledu, které už s sebou 14 dní denně nosím, abych je hodila do schránky a pomyslím si "tak teda dneska".