Prop a ganda

Zdroj: Film- und Fernsehstudio Hamburg

Sice mám téměř dopsaný článek o indickém týdnu v menze a asi milion článků ve Spiegelu a NEONu, které tu chci zmínit, protože jsou neuvěřitelně zajímavý, poutavý, důležitý atd., ale  před pár dny jsem v knihovně četla článek zaměřený na nacistickou propagandu v podobě Wochenvorschau a přišlo mi skoro trestuhodný to tu nezmínit. Už jenom proto, že tu ještě žádný pořádně nosný téma nebylo (kromě TestDafu, ale ruku na srdce, kdo z vás ho bude v nejbližší době absolvovat) a nacistická propaganda naprosto dokonale protíná dva obory, o které se zajímám. Pokud by snad náhodou někoho téma zaujalo, řeknu ráda, kde ten článek seženete, avšak pokud neumíte německy, budete se muset spokojit s moji zkrácenou verzí v jazyce blíže nespecifikovaném, neb přes usilovné bc studium žurny se můj mozek proměňuje v jazykový melting pot a výsledný produkt není schopen pojmenovat.

KAY HOFFMAN: MÝTUS PERFEKTNÍ PROPAGANDY (Der Mythos der perfekten Propaganda) 

Upozornění: nejedná se o překlad článku ani shrnutí, ale o výtah mnou vybraných informací s komentářem.

Slovo propaganda v souvislosti s druhou světovou válku si víc lidí nejspíš spojí s monstr(ózními) projekty Josepha Goebbelse než vyzývajícím pohledem strýčka Sama. Nutno říct, že se na to Goebbels pořádně nadřel. Ač to může být k nevíře, i v PR třetí říše existovalo něco jako konflikt kompetencí. Samozřejmě, poslední slovo měl vždycky Herr Schnurrbart, ale že se bude Goebbels o řízení propagandy dělit s Oberkommandem der Wehrmacht mě docela překvapilo.

Goebbelsova představa propagandistického zpravodajství v rukou "profesionálů" (tzn. lidí z oboru) se diametrálně lišila od OKW, podle něhož měl novinář být zároveň úplně normálně nasazený, vyzbrojený voják. Zpravodajové z front se tak od ostatních lišili pouze tím, že měli o jednu zbraň navíc (kameru). Původní plány hovořily o jedné jednotce PK (Propagandakompanien) u každého Oberkommanda (tzn. že byli podřízeni vrchnímu Wehrmachty), ale postupem války se jejich počet zněkolikanásobil. 

Aby se reportérům lépe točilo, vymysleli si v průběhu války zlepšovák a kamery přilepovali ke zbraním, aby mohli oba úkoly plnit najednou (i když normálně bych za tohle lidi mlátila, tady se opravdu hodí říct, že toho by byli schopni asi opravdu jenom Němci) - autor článku tento postup nazval "ästhetisch innovativ". Ztráty na životech válečných zpravodajů byly enormní, ale byly interpretovány jako obětování se ve prospěch vysoké autenticitě natočeného materiálu (docela dobrá útěcha pro dnešní novináře, kterým přijde, že je šéf ničí :).

Feldzug in Polen (1939). Poměrně odporná podivaná. 

Později povolalo OKW do služby dokonce Hanse Ertla, který se pak všude možně vyjadřoval k tomu, jak lze válečné zpravodajství zlepšovat (dnes už víceméně automatický věci typu "když se předmět nehýbe, hýbu kamerou"). Jeho tým mohl dokonce jako první točit na barevný film, ale nakonec se barevné filmy pouštěly především do Auslandu, a to blíže konci války, a navíc se vrchnímu velení moc nepozdávalo, že by v čase nutnosti mělo obětovat elitu, aby si experimentovala s barvičkama, když jim šlo přece o mnohem víc. 

Překvapivě už tehdy existovalo cosi jako etický kodex novináře, takzvaných 12 přikázání filmového zpravodaje, která dokonce zapovídala stylizaci natáčených scén (protože Herr Schnurrbart to má rád authentisch). Ertl se ale kdysi rozpovídal, že těchto 12 přikázání v praxi novináři v praxi téměř nedodržovali (očividně se od současných novinářů lišili méně, než jsme si doposud mysleli), a dokonce přihodil i historku, jak při scéně, kdy vojáci Wehrmachtu v Africe smaží na kapotě auta volské oko (Spiegelei), drželi pod kapotou další hořáky, aby scénu urychlili a dostalo se jí tak větší dynamiky a autenticity.

Česká Aktualita u příležitosti návštěvy Goebbelse v Praze

Na závěr už zmíním jenom dílčí detaily pro gurmány. Filmy se natáčely zejména němě s postsynchrony. Hlavním cílem byla autenticita, dynamika, ostrý komentář a využití hudby.  Přesto se nedá mluvit o aktuálním zpravodajství, neboť poté, co hrubý materiál dorazil do Berlína a byl zpracován, kolovaly kopie Wochenschau kvůli jejich nedostatku až 4 měsíce, než "objely" všechna kina. Do konce války nechalo OKW a JG jejich počet navýšit, ale stejnak. 

Perlička na závěr: Největší hitovkou Wochenschau, o niž si diváci psali a na jejíž nízký počet si stěžovali, byly záběry, na nichž je k vidění (a občas i slyšení - jeden z mála synchronů v rámci Wochenschau) Herr Schnurrbart. Ač by novináři bývali vyšli plebsu vstříc, Herr Schnurrbart se patologicky nerad nechával natáčet, a proto měli smůlu. 

Perlička 2: Přestože Němci věděli o katyňském masakru spáchaným Sověty, ve Wochenschau se o něm téměř nezmínili. Údajně nechtěli německé obyvatelstvo strašit obrázky, které ukazují, co by se mohlo stát tomu, kdo se se Sovětům znelíbí (obzvlášť byli-li by to němečtí vojáci).

Tady se můžete podívat na více ukázek, ale moc bych se do toho neponořovala.