O čem běhám, když běhám o mluvení v Berlíně (A SOUTĚŽ!)

Přestože asi nikdy neuběhnu maraton (a nevím, jestli mě ten fakt spíš uklidňuje nebo rozplakává), běhání miluju. Jako děti a mládežata jsme s kamarádkou Terezou obsazovaly pravidelně první a druhá místa v orienťácích. Dobře, měla bych přiznat, že jsme se přihlašovaly především proto, že v oblastním kole Medvědí stezky jsme všichni vždycky po doběhu dostávali pro holky téměř nezdolatelnou porci nebeskýho guláše (skoro jako domácí), a tak jsme to hnaly kopce nekopce, úkoly plnily eins, zwei (občas drei, vier), jenom abychom už byly v cíli, dokud je guláše dost (vždycky když si na to vzpomenu, přepadne mě vlna nostalgie, jak jsme všichni lítali venku a všechno bylo takový semknutější, ach). Dotáhly jsme to dokonce i do národního kola ve Víru u Krna, kde jsme měly nejlepší čas, ale přesto jsme skončily šestý. Proč? Protože Gorodky patří do horoucích pekel! Školní běhy jsem ale bytostně nesnášela přes jazykovku až do čtvrťáku bez výjimky. 

Fůd, fůd, fůd I

Vítejte u seriálu BerlinFůd J Na tuhle rubriku jsem se při zakládání blogu těšila ze všeho nejvíc (a možná to byl i jedinej důvod). Meze si v tomto případě nekladu vůbec žádné. Řekla bych, že jsem v téhle oblasti trochu šáhlá, nejradši bych jedla furt (a pak to furt vyběhávala na Hvězdě). Vyrůstala jsem na babiččině vepřoknedlozelu (knedlíky zásadně bramborový), svíčkový, smaženejch chlebech pěkně s cibulkou a hořčicí a máminých variacích na všechno možný (je schopná uvařit všechno a vždycky to je dobrý a nepíšu to jenom proto, že vim, že čte tenhle blog, ale protože to tak fakt je :D). Za gurmána mě považovat nemusíte, koneckonců zde mluvíme o někom, komu chutnají i ovesný otruby s mlíkem. Nicméně jídlo je věc skvělá a já bych se s vámi ráda podělila o své zážitky s jídlem v Berlíně.

Hnedka zkraje se musím přiznat, že mi občas fakt chutnalo i v Arnoštovi (Menza FSV za Národním divadlem) a chutnaly mi i mnohé prasárny ze školních jídelen v Rakovníku (ačkoli nemám na Kamila Březinu, který tam jednou – a doufám, že si na to vzpomínají i ostatní – vyfasoval tušímže ovocné knedlíky v lavoru, aby toho měl dost). Na druhou stranu bych nikomu nedoporučovala dát mi na talíř dršťkovou polívku nebo něco v aspiku. Fuj. K hodnocení jídla ale budu přistupovat co nejkritičtěji, aby to mohli brát jako relevantní i ti, kdo se mnohdy ofrňujou!

Kulturšoking

Ne že bych na to byla zrovna hrdá, ale do Německa jsem odjela s pocitem, že mě tu nic nepřekvapí. Koneckonců jsem s Němci, německým stylem života a jejich osobním přístupem měla už trochu až až zkušeností.  Veřejnou demonstraci své neschopnosti koupit a aktivovat lístek MHD do tohoto seznamu nebudu počítat, protože je to taková Wednesday Adams uprostřed křiklavě barevnýho, někdy až hrozivýho pole chaoticky vystřelujících paintballovejch kuliček.

Proč Němci milujou Velikonoce a turisti bleší trhy

Minule jsem trochu nastínila, že se tenhle díl bude zčásti věnovat německé velikonoční posedlosti. Určitě jste zachytili velikonoční špeciál Pekla na talíři a víte, že tady v Německu je všechno levnější a kvalitnější (až na ty dražší a kvalitnější věci). Jako správný zuřivý reportér jsem se rozhodla zdokumentovat velikonoční terén. 

Infiltrovala jsem se inkognito do běžného nákupního centra a vše, co tam indoor designéři napáchali, jsem pro vás zachytila na čočku svého skrytého fotoaparátu. Kdyby se vám zdálo, že je fotka ošklivá či rozmazaná, stojí za tím hned několik důvodů. Zaprvé se příčí mé novinářské etice pořizovat hezkou fotku ošklivé věci a za druhé jsem hnedka zkraje upoutala pozornost ostrahy, když jsem u prvního trávníku strávila s mobilem více času než běžný návštěvník ve frontě na preclík, a proto jsem vše pořizovala vélmi rychle.

Cvakni si

Berlínské hlavní nádraží mě přijalo s rozbitými nahoru jezdícími eskalátory. Dolů jezdily normálně a nechce se mi věřit, že by to Němci neuměli přehodit. Naštěstí mě uprostřed mé f*ckuallní fáze přerušil mladík, jestli prý nechci ten půltunový kufr pomoci vynést. Řekla jsem, to by od tebe bylo sehr lieb. Chlapci se sice v půlce schodů začala pnout žilka uprostřed čela, ale tuhle lehkou krizi přestál.

Na nástupišti S-Bahnů jsem si stoupl k lístkomatu a pokoušela se koupit lístek jako nic a zrovna se vrátila s dlouhé zahraniční cesty na druhé straně světa. Sehnula jsem se a hrabala po tom lístku, ale nic. Pán za mnou začal tomu automatu nahlas nadávat a mě litovat. Když jsem zjistila, že jsem hrabala blbě a ten lístek tam je, pán se usmál stylem „aha“ a poradil mi, abych nezapomněla lístek cvaknout, jinak prej neplatí. Tahle veřejná demonstrace mojí neschopnosti mě neskutečně vytočila, ale my holky z vesnice snad poděkujem, i když nás fackujou. Přijel S-Bahn, natlačím kufr, pokouším se držet stabilitu, dveře se zavírají, koukám po tom zařízení na cvakání. N-i-k-d-e-n-i-c. Tím se dostáváme k pointě, procvakávačky stojí na nástupišti a pako není ten pán, ale já. 

Fertig, los!

Zdroj: Weheartit.com

Rozhodla jsem se začít znova psát blog. Psaní mi chybělo, pořádný téma zrovna tak. Půlrok v Berlíně (minimálně :-) tenhle problém ale vyřešil za mě. Nechci z toho ale udělat plytkej proud  zážitků na způsob "v esbánu na mě koukal bezdomovec, tak jsem mu dala ojro". Chci, abyste z toho taky něco měli. Takovej win win. Berlín je živej organismus, děje se tu spousta věcí a já se zapřísáhla, že nebudu jenom sedět na zadku a koukat na Star Trek (jenom občas). Výstavy, koncerty, parky, lidi, jídlo, pití, naprosto jedinečný dějiny. Krom toho mám v plánu trochu prokřížit další spolkový země, jistojistě vám budu vnucovat, jak je Leipzig nádhernej, a s největší pravděpodobností se vás budu snažit skamarádit i s tou nádhernou řecí, o níž Dylan Moran prohlásil, že zní, jako když psací stroj padá ze schodů.